Dívka a moře - Mangrovy VI.

Mangrovy

(květen 2003)

VI.

Dívka se vrátila na palubu zároveň s Pumpičkou, který nesl plastový box s víkem na přepravu živých vzorků. Bedýnka měla šedesát na šedesát na padesát s pěticentimetrovou uzavíratelnou škvírou ve víku.

„Do toho ji chceš nacpat?“ zamračila se na Ichtyla. „Vždyť má holka dva metry a nebude se moct ani pořádně protáhnout.“

„Jestli chceš, uvážu mambu na provázek a můžeš ji na palubě venčit,“ navrhl doktor, „neblázni, hadi trávěj většinu života stočený do závitů.“

„Jen aby, a teď řekni, co mám dělat,“ popadla box a poklekla s ním u overalu.

„Mamba je stočená u nohavice, tak tímhle,“ vzal do ruky rybářský prut, který donesl Plešoun, „přitisknu neopren k palubě v místě hrudníku. Ty nacpeš límec do škvíry ve víku a rozvážeš tkaloun.“

„A dál?“

„Vyženem ji do boxu.“

„Jak?“

„Prutem,“ doktor opět pozvedl díl rybářského prutu.

„Ichtyle, dělal si už někdy něco podobnýho?“ zeptal se opatrně Čočka. „Kdysi jsem točil pro jednoho bláznivýho herpetologa. Měl barák nacpanej plazivcema, ale choval se jinak než ty. Měl z hadů respekt, ale ne strach.“

„Já taky nejsem herpetolog, ale ichtyolog. Když jde o normálního hada, nebojím se, ale z týhle bestie strach mám.“

„Prcku, v Austrálii jsi žila v chatě s taipanem a vyhazovala ho ze svý postele. Myslíš, že je tohle správnej postup?“ oslovil kameraman dívku.

„Nechci do toho Ichtylovi kecat, akorát jí nesmí ublížit,“ odpověděla vyhýbavě, ale postup se jí také nezdál.

„Máš lepší nápad?“ mračil se Ichtyl.

„Mám,“ přikývla.

„Prcku, nejdřív dopodrobna vyložíš, co máš v úmyslu. Z tvejch nápadů mě naskakuje husí kůže,“ zasáhl do debaty šéf.

„Jako bych někdy vyváděla blbosti,“ zamumlala, ale nahlas řekla, „prostě mambu vyklepem do boxu. Čočko a Zrzoune, připravte se. Až řeknu teď, zvednete každej žaket za jeden rukáv do vzduchu. A držte si ho od těla, i když si myslím, že se nic nestane.“

Nečekala na další otázky, rozvázala uzel na konci nohavice, který dvakrát přehnula a přišlápla. I kdyby had chtěl zaútočit, tolik vrstev prokousnout nemohl. Potom přitáhla box u něhož pootevřela víko. Popadla konec nohavice, prostrčila vzniklou mezerou do přepravky a pustila.

„Teď,“ zavelela.

Zrzoun s Čočkou popadli rukávy, zvedli overal a had sklouzl nohavicí do boxu. S vítězoslavným úsměvem přirazila víko. Akce netrvala ani pět vteřin.

„Vidíte?“ rozhlédla se. „Vy chlapi dokážete hodinu plánovat, co já, pitomá ženská, mám za pár vteřin hotový. Vždyť ta chudinka je z toho víc vyvalená, než my všichni dohromady.“

„Jenomže my máme pud sebezáchovy, což se o tobě říct nedá. Koukni,“ Ichtyl přiložil dlaň na průhlednou stěnu boxu, reakce byla okamžitá a po plastu stékaly krůpěje jedu.

„Do prdele,“ ulevil si Plešoun, „co se stalo? Koukal jsem jí na hlavu a přísahal bych, že se nepohnula z místa. To byl fofr. Prcku, kdyby chtěla, tak tě ťafla během okamžiku, kdy opustila rukáv a než dopadla na dno. S tímhle nechci mít nic společnýho. Vyhoďte to.“

Plešounova poslední slova vyvolala otázku, která do této chvíle nikoho nenapadla.

„Ichtyle, co s mambou uděláš?“ zajímalo Čočku.

„Máme přece ve Francii známýho herpetologa. Až mu dám vědět, že vezu mambu zelenou, skočí na první letadlo do Marseille. Tihle hadi nejsou v teráriích obvyklým jevem. Zajímavá pro něho bude i informace odkud pochází. Je to sice had žijící převážně ve větvoví, ale loví i na zemi. V mangrovech zřejmě vybírá ptačí hnízda. Je to v době hnízdění pohodlnej způsob života..“

Dívka zůstala na vědce nevěřícně zírat, potom jí oči zaplavily slzy a plačtivě vyhrkla: „To nemyslíš vážně!“

„Myslím,“ kývl Ichtyl.

„Vždyť my máme zvířata fotit a filmovat. To chceš, aby skončila nadosmrti zavřená ve skleněný kleci? Je to svobodnej tvor, kterej patří sem,“ ukázala na mangrovový porost, „a ne do terária. Tohle vědět, tak bych ji nikdy nechytala.“

„Prcku, pro hada není úplně důležitý jeho přirozený prostředí. Jednou za čas spolknou kořist a potom stejně odpočívaj a trávěj,“ snažil se ji uklidnit šéf.

„Jak to víš? Jak víš, že tu někde nemá partnera nebo mladý?“ bránila svůj názor roztřeseným hlasem.

„Prcku, u hadů …“ pokusil se vznést další argument Ichtyl, ale dívka mu skočila do řeči.

„Je to jako s tím krokodýlem a to jsem si myslela, že jsi lepší člověk než on,“ vzpomněla si na případ u australského pobřeží, kdy se jim usídlil na palubě mořský plaz a ukázala na šéfa, „kterej by ho byl klidně poslal do zoologický. Tenkrát si se chudáka krokouše zastal, ale dneska se chováš úplně stejně. Jsi zlej, nedovolím ti ji uvěznit. Já mambu chytila a taky ji pustím,“ zakončila proslov plný výčitek hodně zvýšeným hlasem proloženým vzlykáním.  

Ichtyl na dívku chvíli smutně koukal, potom vzal box, otočil dnem vzhůru a podal jí ho: „Polož ho na pažení pantama víka k sobě. Uvolni pojistku a posuň nad vodu. Plave dobře a cestu domů najde. Ale netušíš, jak velkou chybu děláš,“ po poučení, jak má hada vypustit a odešel z paluby.

„Tohle si přehnala. Ichtyl by žádnýmu zvířeti neublížil ani ho neuvěznil. Pokud ho chtěl někomu věnovat, má proto hodně dobrej důvod,“ zamračil se na ní Plešoun a také odešel.

„Myslím, že už jsi nás poznala dobře, než abys vznášela takový obvinění. Já toho Ichtylova přítele znám. Je to vědec z Pasteurova ústavu. Zabejvá se výzkumem sér a většina ampulí v lodní lékárně je od něj. Ochrana při uštknutí mamby zelený neexistuje. Její jed obsahuje mimo neurotoxinů a kardiotoxinů ještě další svinstva jejichž pojmenování neznám. Díky tomu, že žije jen na malým území západní Afriky je případů uštknutí málo, ale jsou vždycky smrtelný. Pro vývoj novýho druhu séra, který může v budoucnu někomu zachránit život, je nutnej dostatek vzorků jedu. Musí však bejt čerstvý a takový lze získat jen odebráním v laboratoři. Nalož s mambou podle úvahy, nikdo ti nebude nic vyčítat, ale příště přemejšlej nebo se ptej na důvody, než někoho obviníš.“

Šéf skončil kázání a otočil se také k odchodu. Ještě předtím však přikázal Pumpičkovi, aby spálil neoprén v němž mambu dopravili na loď. Mohl být uvnitř potřísněn jedem.

Zůstala sama s boxem v náručí. Sedla si na palubu a rozplakala se při myšlence, jak se zachovala k člověku, který ji od počátku pobytu na lodi věnoval spoustu času. Od výuky francouzštiny až po výklad o životě  pod mořskou hladinou. Vždy měl pro ni milé slovo a našla u něho zastání. Po chvíli závojem slz zahlédla Čočku, který se vrátil.

Sedl si, vzal ji kolem ramen a snažil se utěšit: „Neplač, tohle se stane občas každýmu, že ujede.“

„Jsem pitomá,“ vzlykala, „co mám dělat?“

„Hele, doktor tě má rád, všechno můžeš napravit. Nejdřív přestaň brečet. Dej se do kupy a potom to spraví omluva. Taky nabídni, že budeš hada po cestě do Marseille opatrovat, já ho zatím šoupnu do skladu. Ichtyl zjistí, co tenhle druh potřebuje a vytvoříte mu spolu dobrý podmínky.“

„Tak jo. Jdu se omluvit a zacházej s mambou opatrně, ať jí neublížíš.“

Čočka se usmál: „Neboj, budu s ní jednat, jako bys to byla ty a koukej sebou pohnout. Sejdem se v kuchyni, protože jestli nepředhodíme těm nenažrancům brzy něco k jídlu, potká nás horší osud, než mít mambu za tričkem.“

- konec -